10.05.15

Moje cesta k běhání

Už jako malá jsem spíš běhala, než chodila. Chtěla jsem si se všemi dávat závody, a když se zrovna nikomu nechtělo, závodila jsem jen tak se sebou nebo třeba s auty. Jakmile jsem v dálce viděla auto, rozeběhla jsem se a běžela do té doby, než mě dojelo. A i když bylo pochopitelně mnohem rychlejší, já si vždy připadala jako vítěz :D


Začala jsem chodit na atletiku a v osmi letech jsem byla na svých prvních závodech na jednom zchátralém hřišti u nás ve městě, kde jsem poprvé (a naposled :D) skončila na 1. místě. 
A pak jsem si hned šla pro dortík jako odměnu!
Potom jsem ještě na několik závodů jezdila, ale to jsem buď skákala do písku  (jak by řekla moje mamka) anebo běžela 60 metrů nebo nedejbože rozdýchávala třístovku. 
Jedním okem jsem pozorovala holky, které běžely například 800m. Vždy jsem je za tu vzdálenost litovala a jejich výrazy tu lítost ještě zdvojnásobovaly. "Zlaté sprinty", řekla jsem si. A kdo by byl řekl, že si teď říkám "Zlatých 1500m!" 
Pak přišlo období, kdy jsem se sebou začala něco dělat. A uvědomila jsem si, že mě sprinty už nebaví. A přešla jsem k dlouhým běhům.
A tak začal základ základu.



Pamatuju si v květnu na svůj první (nebo aspoň první zaznamenaný) běh, kdy jsem uběhla neskutečné 2 kilometry. 
JSEM PROSTĚ BOREC!
V létě jsem se párkrát mimo tréninků i dokopala a šla běhat sama. Vstávala jsem v půl 8 ráno, kdy ještě nebylo vedro, a s pár přestávkami jsem zvládla i 4 nebo 5 kiláků. Jupíí, za to si zasloužím další dortík!
Úplně si vybavuji tu radost z prvních 6ti kilometrů!
Jinak jsem to ale s tím během moc nepřeháněla, radši.
Měla jsem soustředko, kde jsme se naběhali dost a sil bylo na rozdávání, ale po něm mě jsem už sama běhat nešla.
Ještě bych se vyčerpala přeci! :D
A neklusala jsem snad až do prosince, kdy jsem zjistila, že štrekaři mají tréninky i běžně ve sněhu venku. I přes to, že jsem na to nebyla vůbec zvyklá a myslela si že nás chtějí psychicky i fyzicky týrat, jsem na tréninky chodila. 
Takže kopečky, pětistovky, kopečky, klus, klus, kopečky, tělocvična, klus, zhroucení, kopečky.
A od prosince jsem začala běhat skoro pravidelně. 
Například jsem zjistila, že běhání ve sněhu je super! Červené tváře, zmrzlý obličej, zplihlé vlasy pod čepicí a promočené tenisky tomu dávaly ten správný efekt a kouzlo. 
A běhala jsem stále a pořád jsem si to zamilovávala víc a víc. Sama nebo i s mými přáteli. A už jsem to dávno nedělala jen pro postavuAle pro ten skvělý pocit. Fakt se tomu nic nevyrovná. S písničkami nebo bez (jelikož mi padají sluchátka, tak jsem se s mým dupáním musela smířit), v zimě nebo v létě, v dešti nebo sněhu anebo někde v terénu nebo na silnici. Prostě mě to dělá šťastnou a těším se na každý další pokrok, protože jsou veliké. Stále se zlepšuju, i když mi přijde, že běžím stále stejně rychle jako minule. A přitom jsem rychlejší o třeba o několik minut. 
To se mi na dlouhým bězích líbí. U sprintů jsem se málokdy zlepšila, a když už tak to bylo jen o pár vteřin. Tady se můžu zlepšit na závodech i o půl minuty a v klusu třeba o 15 minut. Prostě je to čím dál tím lepší a lepší.
(Samozřejmě jsem šťastná i po běhání, kdy skočím do studené sprchy a hrdě koukám na nový odznáček v nike running :D)


A i když běhání miluju a snažím se mimo tréninků běhat aspoň 3x týdně (zase žádný běžec s tisícem kilometrů v nohách nejsem), tak někdy už od vyběhnutí myslím na tu dobu, kdy doběhnu. Ale i přesto se k tomu dokopu a odběhnu to, a ať si moje lýtka stěžují jak chtějí.
Ale to vše k tomu patří, jak to štěstí, tak ta bolest. 
Bolest je teda hlavně na závodech, ale většinou je mám za sebou rychleji, než si stačím uvědomit, co to sakra dělám
A profi závodnice ani na delší běhy ze mě není, ale no a, stejně mi o to nikdy nešlo.


    "Distance runners are experts at pain, discomfort and fear. You are not coming away feeling good.      It is a matter of how much pain you can deal with. It is not a strategy. Any serious runner bounces      back. That is the nature of their game. Taking pain. "


Tady pro pobavení a důkaz, že to není jen tak ledajaká sranda! :D Mám mnohem horší fotky, ale věřte mi, to vidět nechcete a dělám to jen pro vaše dobro. Kvalitu mi odpusťte.

Když se porovnám s běháním vloni a teď, zlepšení je sakra velké. Běhám mnohem dál, mnohem rychleji a hlavně se cítím mnohem líp. Pokaždé, když mám vztek nebo nemám náladu na rozdávání, běhání to změní. A když jsem šťastná, pozoruji věci a lidi kolem sebe. A je skvělé se potkat ještě s dalším běžcem anebo si při běhu povídat s dědou na kole. Ti lidi jsou tak strašně milí! Stejně jako ti na různých akcích třeba v Praze. Já doufám, že se nějaké běžecké akce co nejdřív taky zúčasním! Protože to musí být úžasný zážitek! :)
A takto jsem zpečetila svoje dětské závodění s auty. Pevně věřím, že jsem teprve na začátku mé velké běžecké lásky, a že za nějakou dobu zvládnu i třeba šestnáct nebo více kilometrů, a za několik let třeba i půl maraton :D Ale osobně mě třeba celý maraton vůbec neláká, protože mi stačí běhat hodinu a neumím si představit, že běžím třeba čtyři. Ale kdo ví, třeba jednou oběhnu Ameriku. 
No, zatím se budu držet té šestnácky :D

Pokud i vy chcete začít běhat, rozhodně se nevzdávejte po pár propocených bězích a nenechte se odradit ani sněhem nebo deštěm. Chce to opravdu čas, než vám běhání padne přímo do nohy. Pokud vás ale běhat přímo irituje a po čase zjistíte, že to nesnášíte, nebo běháte jenom aby jste spálili nějaké ty tuky nebo cukry, myslím, že to nemá moc smysl. Běhat sice může každý, ale nejspíš to úplně pro každého není. Když si to neužíváte, je to ztráta času. Radši hledejte něco, co vás bude opravdu bavit a naplňovat energií, než se trápit uběhnutými kilometry :))
Přeci jen jsme každý jiný, a někoho hold baví něco, co druhého ne :)


2 komentáře:

Děkuju všem za úžasné a milé komentáře❤️