22.10.15

Od všeho trochu

Krásný den (ještě aby nebyl, zítra je pátek! :D) všem!
Poslední dobou mám stále chuť něco psát.
Pokaždé mě ale napadá jen nějaká jedna myšlenka, která by se dala shrnout do tří vět, takže článek odkládám na dobu, až mě toho napadne víc :D
Jenže teď vážně potřebuju psát, cokoliv, jakkoliv, ale prostě psát. A sednout si jen tak k notebooku a začít psát článek když ani nevím o čem bude, to je docela výzva, ale vážně moc to potřebuju!




V pondělí ráno, když jsem šla do školy, jsem si řekla, jaký tento den asi bude. Jestli bude hezký, nebo naopak se celý den budu těšit domů, nebo jestli se něco stane a podobně. A ten den uběhl tak neskutečně rychle, že jsem se ani nenadechla a je čtvrtek. A on už je pomalu konec října. A sakra, vždyť za chvíli bude rok 2016!
Teď si nějak začínám uvědomovat, jak to všechno strašně rychle uteklo. Těšení se do alp jakoby bylo před měsícem a ne před osmi, devítka je pro mě jako zamlžená vzpomínka, i když jsem na střední teprve dva měsíce, neskutečné těšení se na léto a zvědavost, jaký bude první den školy a seznámení s novou třídou,...
Tohle všechno byly věci, na které jsem se těšila a byla zvědavá, jaké asi budou. A prostě ani jsem si potom už neuvědomila, že je vůbec prožívám. Ten čas tak neskutečně letí! A nevím, jestli to přijde i vám, nebo jestli o takových věcech přemýšlí vůbec ještě někdo jiný než já, ale mohla bych o tom polemizovat pořád.
To jediný, čemu se chci velkým obloukem vyhnout je unavení ze stereotypu. Na co už jsem vlastně tenhle školní rok narazila nemálokrát. Ale stále se snažím to tak nebrat. Protože vstát ráno a jít do školy, tu nějak už přežít, přijít domů unavená, odtrénovat, učit se, a jít spát. Co z toho potom máme? A je pěkně těžké udělat něco, co by to změnilo, když vlastně toho tolik ani udělat nejde. Ale i přes to je každý den něčím výjimečný, i když nám všechno přijde pořád stejný, a proto to i tolik utíká. Takže stále vymýšlím řešení jak vyjít z tohohle nekonečného kruhu, a jediný způsob, na který jsem přišla, je prostě děkovat za hezké věci, které se ten den staly. Takže vytáhnu svůj zaprášený vděčný kamínek (:D) na poličce, který jsem pěkně dlouho nedržela a každý večer se prostě budu snažit ten den nějak připomenout a být šťastná za všechno hezké.
Tak,
a první věc mám z krku! :D

Teď jsem si vzpomněla na něco, co nám řekla třídní učitelka v devítce. Že těšení se na něco je někdy mnohem lepší, než ta věc samotná. 
A teď když se tak kouknu zpět, je to pravda. Úplně si vybavuji neskutečnou radost z toho, že za pár dní odlétám do Řecka, jak jsem si psala seznam už v květnu a najednou si ani pomalu nevzpomenu, že jsem tam byla tak dlouho a vidím to jako vzdálenou vzpomínku. A samozřejmě, že jsem si to tam moc užila. Ale jen to těšení hraje na takových věcech velkou roli. Například teď se nehorázně těším na Vánoce. Na sníh, světýlka všude kam se podívám, horkou čokoládu, hooodně zapálených svíček na stole, nakupování dárků, na šťastnou náladu a všude vídat šťastné tváře, a hlavně na ten trdelník a až si na náměstí zazvoním zvonečkem...
Ale když se vrátím do reality - je mi jasné, že sníh na Vánoce je pravděpodobný asi jako déšť na Sahaře, že z horké čokolády se mi udělá špatně, svíčku mám zatím jen jednu, nemám peníze na dárky, většina lidí bude spíš nervních že nic nestíhají a trdelník je moc drahý, takže si ho koupím tak dvakrát a pak budu nadávat, že jsem to radši nevrazila do dárků. No, snad aspoň na ten zvoneček se můžu bezpodmínečně těšit :D
Ale i přes to mám takovou malou naději, že se něco z toho povede. A i kdyby ne, to, že se na to těším už mi část z té vánoční atmosféry vlastně dává už teď, a to je říjen. I když ty adventní kalendáře v Kauflandu od začátku září jsou přeci jen trochu moc :D
No, každopádně, druhý bodík bych taky měla.

A teď k třetí věci, a tu už nějak zkrátím, protože jsem se nějak moc rozepsala a zajímalo by mě, kdo to po mě bude chtít číst :D
A to je opět něco pozitivně motivujícího. Teda aspoň doufám, že to bude nějak motivující, nebo vůbec pozitivní... :D
No zkrátka, nebuďte tolik negativní. (tak teď si nás Nicole namotivovala na plný čáře, applause vole!)
... Ale teď vážně :D
Mě samotnou škola nebaví, jako nevidím žádný smysl učit se vektory, když ani po dvou měsících stále nevím co to je, a taky mě to někdy pořádně štve. Ale neříkejte pořád dokola, jak to nesnášíte, jak vás tohle a tohle nebaví a jak byste byli raději doma. To asi každej by byl radši doma. Ale tím stěžováním si kazíte den jen a jen vy. A stejně tam musíte, takže nemá cenu být každý den stejně opruzený, když vlastně ty dny uběhnou tak či tak.
A přeci jen po škole vás čeká oběd, a to se sakra vyplatí!

TAKŽE ÚSMĚV (a pořádný!), TĚŠIT SE A UŽÍT SI DEN CO NEJVÍCE TO JDE, DĚCKA!
A mějte se parádně! :))


6 komentářů:

  1. Nicolko,celej den mám nemám dobrou náladu,ale po přečtení tvého (jak jinak než) úžasného článku si připadám jako bych dostala novou energii! Jsi fakt skvělá:-*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. JSI ZLATÍČKO NEJVĚTŠÍ!! Děkuju, ani nevíš jakou jsi ty mě teď dodala energii!💕💕

      Vymazat
  2. Zlato moje, super článek, přemýšlíš úplně stejně jako já a věkový rozdíl jakoby nebyl :-* ...a čas letí jako bláznivý, nechytím ho ani já ani ty :-))), ale kdybychom se tím trápily, tak bychom se zbláznily, proto si musíme na každičkém dni najít něco pozitivního a prožít ho co nejlépe (i když většinou ve stereotypu, ale to prostě k životu patří). Nejdůležitější ale je, s jakými lidmi ty všední či nevšední dny trávíme, s kým zajdeme na Vánoční trhy, kdo nás rozesměje a s kým si dáme horkou čokoládu napůl (aby nám nebylo špatně ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím že tento článek se líbil snad každému, teda alespoň mě hodne :D , protože nad stejnými věcmi často přemýšlím a příjde mi až neskutečné- teď to napíšu jak nějaká babča :D- jak ten čas letí :)

    OdpovědětVymazat

Děkuju všem za úžasné a milé komentáře❤️