31.07.17

Myšlenky posledních měsíců

štěstí.
štěstí, tak abych asi popsala to, co už nějaký čas cítím. Není to takové to chvilkové, které trvá několik dní, ale jiné, takové, které jsem nikdy ještě necítila. A nejlepší na tom je, že to štěstí není podmíněno nějakým důvodem, není nic co by za ten pocit mohlo a kvůli čemu se tak cítím. Jsem to já, je to ve mně. A já si tak říkám, že to je přesně ten náš lidský problém - hledáme to štěstí v materiálních věcech, v cestování, v lidech, honíme se za něčím, co ani není skutečný - a při tom co se tak strašně snažíme to štěstí najít a uchovat si ho si neuvědomíme, že ono bylo, je a bude celou dobu v nás.

Yes! Konečně nějaký náznak myšlení! Na tenhle moment, kdy si zase sednu a otevřu blog jsem čekala dobrých 7 měsíců. Ale není to tak, že by mě psaní opustilo, já za tu dobu psala, psala pořád. Ne pro lidi, ale pro sebe. A upřímně se trochu bojím, co z tohohle vznikne, protože jsem si docela zvykla své myšlenky sdílet jen sobě a pár lidem.
Víte, v psaní je strašná moc - dokáže vás to zachránit i zničit. Nikdy nemůžu ovlivnit to, v jakým duchu budou moje slova přečtena a pochopena. To psaní dělá krásné i trochu nebezpečné zároveň, ale o tom to právě je. Nevidíme věci takové, jaké jsou, ale jací jsme my. 
Za ten čas, co jsem nepsala takhle veřejně, jsem se naučila strašně moc věcí. A o tom chci právě teď psát, o tom všem, co se mi za tu dobu honilo hlavou a co všechno mě postupně přivedlo do stavu, kde i když třeba mám důvody k tomu nadávat na celej svět, tak ho miluju.
Fakt nevím, jak to půjde, ale poprvé za tu dobu cítím, že je správný čas na to to pustit ven





  • přáním lidem to nejlepší zároveň přejeme to nejlepší nám samotným. 

  • být hodný člověk není tak úplně vlastnost, jako volba.

  • milovat sám sebe je nejtěžší, ale nejdůležitější láska v našem životě. 
    už od malička všude kolem nás, v televizi, časopisech, filmech, knížkách, všude nám ukazují jenom a hlavně partnerskou lásku, že to je ta životní láska, kterou máme hledat, to je ta láska, kterou si pod slovem "láska" máme představit. A samozřejmě že tahle láska je strašně důležitá, ale už nikde nám neřeknou to, že než začneme milovat někoho jiného, měli bychom první milovat hlavně sami sebe. No fakt, slyšeli jste to někde?
    Já miluju to, jak to řekl Jarda Dušek v jedné ze svých přednášek - Když se nenaučíme milovat sebe sama, tak pořád zoufale obtěžujeme ostatní, ať to udělají za nás. Láska (partnerská) je prostor, který tvoříme druhému, aby se mohl stát sám sebou. Není to vlastnění toho druhého. Člověk nepatří nikomu jinému, než sám sobě. A to je přesně to, co my prostě nechápeme a myslíme si, že za ten hezký pocit který cítíme, když jsme zamilovaní, může ten druhý člověk. Ten druhý člověk je pouze důvodem proč se tak cítíme, ale není tím zdrojem. Tím jsme my.


    Sebeláska, to je ta láska, která nám umožňuje tu naší vlastní lásku šířit dál, k lidem, k životu, do světa. 
    Milujme se. Milujme se i když jsme zrovna unavení s pytli pod očima, mastnými vlasy, akné a nafouklým břichem, milujme se i když jsme nemocní, zpocení, ubrečení a oteklí. 

Jo, není to jednoduchý, já vím, ale všechny věci, které prostě za to stojí, nejsou úplně jednoduché. A o tom právě je. the way how you love yourself is how you teach others to love you.  Milujte sami sebe a ta láska, kterou do sebe dáte, se vám vrátí miliony způsoby. 



  • nikdy nebudeme mít víc, pokud nebudeme spokojení s tím, co už máme. the secret of having is knowing you already do.

  • i přes to, jak laskaví, otevření a milující jste, lidé vás jsou schopni poznat pouze tak hluboko, jak poznali sami sebe.

  • někdy musí něco hezkého skončit, aby mohlo něco krásnějšího začít. Nespěchejte na to, ono si vás to najde samo.

  • strach z utrpení je horší než utrpení samo. (Alchymista, Paulo Coelho)

  • že i když jsem poměrně dost sociální a přátelský člověk, k životu mi bohatě stačí 4 nejbližší lidi. A já nikdy asi nebudu schopna slovy vyjádřit svou lásku a vděk k nim, že mám někoho, kdo mi může chybět, kdo se mnou sdílí moji vlastní radost, smích, smutek, život. A i když si tu lásku dokazujeme a říkáme skoro pořád, nikdy není dost s ukázáním našim milujícím to, co pro nás znamenají.
    Říkejme našim nejbližším a rodině, co pro nás znamenají, ne jen když pro nás něco hezkého udělají, ale kdykoliv, jen tak, z ničeho nic, protože jsou, protože prostě existují. Napište jim z ničeho nic sms, kupte jim kytku, něco upečte, řekněte jim jak je máte rádi uprostřed rozhovoru o avokádech, jen tak, protože je prostě milujete. Dělá to neuvěřitelné věci, fakt že jo. 

  • dávejme těm, kteří nemají co dát nám.

  • všechno špatný je k něčemu dobrý. Ne teď vážně, tohle budu mít vytesaný na hrobě, protože to říkám pořád, i tady je to napsaný tak pětstotisíckrát a asi už s tím jsem dost otravná, já vím já vím, ale sakra, ona je to taková pravda! Od chvíle, kdy mi to poprvé řekla mamka před 8 lety až do teď, nikdy se mi nestalo, že by to neplatilo, fakt nikdy. Možná to je ten hlavní rozdíl mezi mnou a většinou lidí kolem mě. Lidi se mě pořád ptají, jak sakra dokážu furt takhle myslet, i když věci nejsou zrovna nejlepší - rozdíl je v tom, že i když procházím nějakou těžkou situací, tak jsem schopná si tohle říct a opravdu tomu věřit, protože vím, že to tam prostě bude. Já špatná období nenazývám ani tak "špatná", protože právě ta "špatná období" mě toho naučí nejvíc, nejvíc mi toho dají. Dají mi věci, které bych nikdy jinak nezískala. A ty věci nejsou jen to, že bych třeba jinak nepotkala určitého člověka, bez kterého si to už neumím představit nebo neprožila určité věci, za které jsem pak strašně šťastná.
    Ty věci jsou hlavně v mojí hlavě, věci, které mi zase trochu změní pohled na svět, zase rozvinou ten nekonečný vesmír ve mně.
    Tohle je asi hlavně o člověku, jak k těmhle věcem a situacím přistupuje. Někdo to prostě vidět nechce, a tak to nevidí, i když to tam třeba je. To, jak vidíme svět, tak vidí zase on nás. Zas jsem sežrala moudro světa, já vím, ale já nemůžu si pomoct!

  • "Lidi toho tolik napovídají, ale to všechno, co oni sami říkají, neříkají vám, ale sami sobě." - Anie Songe (doporučuju si tohle přečíst, je to něco božskýho!)

  • někteří lidé nejsou v našich životech proto, aby tam zůstali, ale abychom se od sebe vzájemně něco naučili. Každý, kdo projde našim životem s sebou nese něco, nějakou zprávu, kterou nám předá a je jen na nás, zda ji přijmeme nebo ne. Ale vždycky nás něčím ovlivní. Je normální že lidi odcházejí a přicházejí, smiřme se s tím, ale to, co po sobě nechají, to mluví o všem.

  • posloucháme, ale vlastně neposloucháme.
    Poslouchejme, poslouchejme co nám lidi říkají. Poslouchejme šumění listů, vítr, hlasy přírody, zvuky ulice, texty písniček, ticho v hluku, život. Poslouchejme, nejen ušima, ale opravdu, srdcem.
    Na koncertě Simple Plan Pierre Bouvier řekl: "close your eyes, open your ears." 
    myslím, že v ten moment nic lepšího říct nemohl.

  • how they make you feel,
    says a lot about them,
    and nothing about you.
    trust me when I say,
    someone who makes you question
    if you were worthy of being loved,
    is not worthy of being loved by you. - bianca sparacino

    - o nás i pro nás

  • je vlastně úplně jedno kde jste, ale s kým jste. 

  • je přirozené, že nám někdy chybí něco nebo někdo z minulosti. Vzpomínky, které bychom chtěly prožívat znovu a znovu dokola. Ale je důležité si uvědomit, že i když už jsou ty okamžiky pryč, v tu chvíli, v ten okamžik, kdy jsme je prožívali, tak dávaly smysl. Dávaly smysl v ten nejdůležitější moment. 

  • jak je strašně, strašně důležitý naučit se trávit čas sám se sebou. Tohle jsem si schválně nechala na konec, protože to je věc, která mi toho dala za ten půlrok úplně nejvíc. A naučilo mě to právě to nejhorší období (já to s tím náhrobkem myslela fakt vážně lidi)
    Když jsem se zrovna chtěla ztratit, skoro každý den jsem chodila do lesa, do přírody, pryč od lidí a od všeho. Většinou jsem odcházela s chaosem v mý hlavě a vracela se jako vyměněný člověk, místo chaosu jsem v hlavě měla celej vesmír, emoce, klid, bouřky, slunce, ale cítila jsem se krásně, jako bych se znovu narodila. Při pokusu ztratit se jsem se vlastně našla. Naučilo mě to prožívat svoje emoce takové, jaké jsou, být upřímná sama k sobě, což mi vlastně vždycky dělalo tak nějak problém, protože jsem smutek a vztek potlačovala a nenechala jsem je ať se jako bouřka vyřádí, nenechala jsem hromy hřmít a blesky svítit, zahnat to dusno. Já tu bouřku nenechávala doznít do konce a to dusno v sobě pořád měla.

    It is a part of human experience to feel pain, do not be afraid open yourself to it.
    - rupi kaur, milk and honey
    (Tohle byla první stránka, kterou jsem otevřela zrovna ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Jako pardon, ale haloooo??? nějaké věci si nás prostě najdou když je nejvíc potřebujeme)


    Naučit se být sama se sebou mi dalo strašně moc, a myslím, že si by si tím měl projít úplně každý. Změní vás to, vede vás to k tomu se stát vaší nejlepší verzí sebe samotných, strašně vás to ovlivní, ani ne navenek tak jako uvnitř. Asi se to nedá úplně pochopit pokud to člověk sám neprocítí, ale je to něco tak strašně silného a důležitého.
    Jsem úplně jiný člověk než před pár měsíci, ne chováním, ne mluvením, ale myšlením.

  • to, co se nejvíc bojíme napsat - napišme to. Psaní je pro mě něco jako vlastní terapie, zbraň i lék. Píšu radost, píšu smutek, píšu všechno co se mi honí v hlavě, ať už to dává smysl nebo ne. Slova, věty, fráze, odstavce, píšu pro své zase o něco obohacenější budoucí já, které zase bude psát pro to další.
    ...a stejně, ty nejlepší myšlenky prostě nedokážu vyslovit nebo napsat. Jsou jen v mý hlavě, a tam dávají dokonalý smysl. 


tenhle koncept mě napadl už před poměrně dlouhou dobou, ale věděla jsem, že až budu připravena o tomhle veřejně psát, tak to poznám. Za tu dobu jsem se vyrostla asi nejintenzivněji vůbec (psychicky, svých 164 cenťáků už budu mít pořád a prsa už taky asi moc neporostou no) a zároveň si uvědomuju, že tenhle proces je prostě život. 
Prožíváme šťastné okamžiky, milujeme, smějeme se, děkujeme, brečíme, křičíme, padáme na hubu. vstáváme, padáme znovu, cítíme bolest, utrpení, lásku, štěstí, vděčnost, učíme se, vyvíjíme se, rosteme, dýcháme, žijeme. 


a já to miluju, každou tuhle etapu. 
a děkuju, za každou tuhle etapu.


2 komentáře:

  1. Nicole moje milovaná <3 Uplně mi mluvíš z duše, fakt že jo! Nad tím, jak hrozně důležitý je umět být jenom sám se sebou jsem poslední dobou taky hodně přemýšlela... máme si toho zase tolik co říct! Nemůžu se dočkat našeho tripu do Prahy <3

    lettersfromvanes.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat

Děkuju všem za úžasné a milé komentáře❤️